Vítejte!

Už mi, lásko, není 15 let

11. 6. 2019 1:21
Rubrika: Nezařazené | Štítky: vzpominky

V červnu se slaví kdeco. Například mi přišla pozvánka, abych oslavila 100 let výročí založení Masarykovy univerzity v Brně. A taky se ke mně doneslo, že 120 let od svého vzniku slaví moje gymnázium. Hm… to už stálo za pozornost.

Už jen proto, že když náš gympl slavil stovku, hopsala jsem na pódiu při tehdejší akademii k danému výročí, bylo mi patnáct let a chodila jsem se svým prvním klukem – který tu akademii mimochodem uváděl.

Už jen proto, že za těch osm let, co jsem v téhle instituci strávila, se toho stalo tolik – dobrého i zlého – že stojí za to občas se k tomu (ve vzpomínkách) vrátit.

Už jen proto, že se svými spolužáky dodnes udržuju kontakty a vím, že je s něma sranda :)

DOD

Náš gympl pořádal o víkendu Den otevřených dveří. Mají nové záchody! Supr moderní. Můj syn je šel hned vyzkoušet (vzala jsem děti s sebou, aby viděly, kde jejich maminka studovala) a nestačilo mu jít jenom na malou. Seděl tam tak dlouho, že jsem měla dojem, že tady naše prohlídka končí. Ale nebylo tomu tak. Přesto stojí za to u záchodů zůstat, pojí se k ním totiž krásná vzpomínka: Jak moji dva spolužáci – dnes zdatní chemikové – zkoušeli, jestli dokážou vyrobit slzný plyn. Dokázali to. Povedlo se jim to na chlapeckých záchodcích tak skvěle, že i učitelé a žáci ve vyšších patrech museli s vlhkýma očima a neustálým pomrkáváním přerušit vyučování a evakuovat se.

Něco ovšem zůstalo při starém. Tak třeba laboratoř chemie je bezpochyby zakonzervovaná proto, aby jednou mohla přejít rovnou do muzea. Kdyby to byl jen náš postřeh… Vstoupil do ní zároveň s námi pán tak asi šedesát let a pravil: „Tak tady se nic nezměnilo.“

Průřez časovou osou byl opravdu pozoruhodný. Když jsme přicházeli k budově, zvolili jsme (pro nás) dávnověké schodiště z boční ulice. Předbíhali jsme asi osmdesátiletou dvojici. Pán s neskrývaným zaujetím povídá: „Ty schůdky tady určitě nebyly. Vážně, ty tady nebyly!“ Paní na to: „Jó, nebyly, před šedesáti lety!“

Učebna fyziky se ovšem proměnila. Škoda. Zmizela z ní dlouhá katedra, co se táhla skoro přes celou místnost a která pamatovala náš kankán. Škemrali jsme tehdy, aby se příště nezkoušelo. Z nerozumu náš mladý profesor plácl něco o tom, že zkoušet se bude a ne že ne, leda by si tady dívky připravily nějaké vystoupení. No nemyslel to vážně. Ale chudák nevěděl, co mluví. Chtěl vystoupení, měl vystoupení. Napříště jsme z magneťáku pustili Holky z naší školky a dámská část třídy ve dvou sestavách, dvakrát po pěti, vyskočila na katedru a zatancovala mu kankán. Bylo rozhodně zábavnější týden vymýšlet taneček (pěkně jsme to měly secvičené) než se drtit nějaké fyzikální příšernosti. Po letech nám potom říkal, že se v tu chvíli jenom modlil, aby dveře neotevřel ředitel :) Katedra to kupodivu vydržela. Mimochodem, daného pedagoga jsem o pár hodin později viděla na společenském večeru, jak tančí se svojí krásnou dcerou, jejíž narození jsme oslavovali ještě v lavicích. Hrozné…

Tady jsou snad vyškrábané ještě naše taháky.

Akademie

Tak jako při stovce, i tentokrát se pořádala akademie – přehled talentů z řad studentů i absolventů. Taky se hopsalo, jako za nás. Ovšem na vyšší úrovni. My jsme to tehdy na mistrovství Evropy nedotáhli :)

O přestávce jsem zaslechla rozhovor tří starších pánů. Poslední vystoupení bylo zrovna takové studentsky recesistické. Jeden z nich říká: „No jo, musí se něčím bavit, ti mladí.“ Druhý se lehce vyčítavě obrátil na toho třetího: „Proč jsi prosím tě pořád tak tleskal?“ - (s úsměvem): „Ále, to mám nacvičený ještě z těch socialistických schůzí!“

Společenský večer

Příležitost provětrat hezké šaty a střevíce, co botník příliš často neopouští. Možnost vidět známé tváře, ke kterým se občas těžko přiřazují jména. Obdiv sklízela naše profesorka výtvarky, která na každého pohlédla s rozzářenýma očima, řekla jméno, maturitní ročník, třídu a občas přidala i nějakou veselou historku, v níž byl daný člověk hlavním hrdinou.

Jo a – byl tam. Nemohli jsme se minout. Je šťastně ženat a má nějaké ty děti... A to že jsme se mohli (po těch letech a po všem, co se stalo) znovu obejmout, to je čirá milost Boží.

Sdílet

Komentáře

JiKu Jo, když mi bylo 35, také jsem pěstoval styky se spolužáky z gymplu. Dnes si s nimi nemám co říct. Sejde s očí, sejde z mysli. Ale chvíli to trvá.

amperijas Napsala ješte pisničku k Panne Marii

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio