Vítejte!

Jako, nebo doopravdy?

11. 5. 2019 7:14
Rubrika: Nezařazené | Štítky: děti , Velikonoce , eucharistie

Pěkně jsem se do toho zamotala. Před Velikonocemi, když jsem si s dětmi, u nichž vypomáhám s výukou náboženství, povídala o Zeleném čtvrtku a o ustanovení eucharistie. Jsou mezi nimi i někteří, co půjdou letos k prvnímu svatému přijímání, a tak mi přišlo vhodné trochu zabrousit do těchto vod.

„Co je eucharistie?“

„Tělo Páně!“

„A co to je?“

„Nooo, v kostele, to se přijímá.“

„Takový oplatek, že?“

„Jo, jo, jo...“

„A víte, kdy přesně se proměňuje ten oplatek v Tělo Páně?“

Vcelku věděly. Nějak jsme se dobraly k okamžiku proměňování během mše svaté, který si děti vybavily s přehledem. A tu jsem položila otázku, která mě samotnou přivedla do slepé uličky:

„Tak, děcka, a teď: Je to jenom jako, anebo doopravdy?“

Názory byly rozdílné. Asi tak dvě ku čtyřem ve prospěch „jenom jako“ (někteří se ovšem zdrželi hlasování).

„To je jenom jako! To není doopravdy. Vždyť se ten oplatek nepromění v tělo a víno není najednou krev.“

„Jak to, že není? Tak proč tomu říkáme Tělo a Krev?“

„To se jen tak říká, ale doopravdy to není.“

„No ale jestli něco jen tak říkáme, ale doopravdy to není, tak to jsme lháři, ne?“

Někde v hlavě mi v tu chvíli naskočilo pěkné české slovo přepodstatnění (anebo ještě lepší latinské transsubstanciace). Jenže člověk má jakýsi neurčitý pocit, že tohle přece na děti vypálit nemůže. Že to musí nějak opsat, říct jinak, děckému uchu přívětivěji. - Opravdu? A jde to vůbec? Jde – v tomto případě - říct to stejné jinými slovy?

Hodinu jsem uzavírala s pocitem, že jsem ráda, že jenom vypomáhám a neleží na mě zodpovědnost dotáhnout s dětmi tuto otázku do nějakého zdárného konce. A že bych si sama pro sebe měla tu katolickou nauku o transsubstanciaci trochu oprášit.

Jo, a ještě: děti měly případnou poznámku:

„Jíst něčí tělo a krev? Fůůůj, to bysme byli jak kanibalové!“

Něco podobného asi napadlo ty učedníky, kteří řekli: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ - A pro mnohé to byl moment, ve kterém Ježíše opustili a už s ním nechodili. Jak to čteme zrovna dneska v Evangeliu.

Holt někdy to Ježíšovo učení vyvolává i odpor a rozpory. A to katolické (už jen proto, že by mělo být shodné s tím Ježíšovým) asi taky.

Sdílet

Komentáře

RomanS @sigis: Jak víte, že to, co vaše filosofie neumožňuje myslet, není?

sigis Psal jsem, že nejde o filosofii v tradičním slova smyslu. Nevím s absolutní jistotou filosofa (tom smyslu nyní svou odpověď o nemyslitelnosti upřesňuji), že polínko není živým dítětem, že někdo nedrží v ruce chléb, protože je to ve skutečnosti jeho vlastní tělo či někdo jiný s tělem, krví, duší a božstvím v každé části, nebo že nejsem solipsistickou skutečností, jak to umožnují myslet některé filosofické systémy.

Vím ale, že myslitelnost ne-chleba a ne-polínka je - při důsledném domyšlení filosofie definující pojmový aparát tak, že myslitelnost ne-chleba v tomto systému lze tvrdit - stejná.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio